Matehuala, SLP. Kód, který jsem v průběhu času napsal určitě na desítky jmenovek, jméno, které ve mě odedávna vyvolávalo touhu po návštěvě. Vždyť k němu patří pro mě tak atraktivní druhy, jako například Turbinicarpus macrochele nebo polaskii, případně Ariocarpus retusus či hintonii.
I blízké okolí Matehualy je přímo poseto lákavými místy, namátkou lze uvést z těch kaktusových jen 55km vzdálené Vanegas, domov třeba pro Ariocarpus kotschoubeyanus nebo Lophophora alberto-vojtechii. Nebo přímo ikonickou „křižovatku“ Huizache s druhově přebohatou kaktusovou vegetací, která leží pouhých 83km daleko. Do třetice všeho dobrého je možné jmenovat též blízké město Doctor Arroyo, ležící již ve státě Nuevo Leon, to je jen 50km daleko. Z ostatních, už spíše turistických cílů bych rozhodně doporučil k návštěvě starobylé, v horách ukryté městečko Real de Catorce, nacházející se necelých 65km od Matehualy. Prostě Matehuala a její okolí se pro mě za dlouhé roky kaktusaření stala jakýmsi synonymem pro pozemský ráj. Pak jsem jí konečně mohl navštívit i já.
Obr. 1: Ráz krajiny poblíž El Herrero, SLP.
S rozporuplnými pocity sleduji z auta moderní velkoměsto, které obývá téměř 200.000 obyvatel. To tedy na můj vysněný kaktusový ráj zrovna nevypadá. Míříme přes celé město na jeho periferii, jen do 10km od centra ležící vesničky El Herrero, kde žije pouhých, už přijatelných, 330 lidí. Máme v plánu navštívit lokalitu asi nejkrásnějšího druhu rodu Ariocarpus, a to Ariocarpus fissuratus subsp. hintonii. Je 1. listopadu, doufáme tedy, že je přistihneme v květu.
Po odstavení našeho mikrobusu v místě podle GPS nejbližším lokalitě překonáváme první z řady plotů z ostnatého drátu. Už za tím druhým na nás čeká urostlý, uhlově černý býček, zasněně hledící k nebi, i se svou stejně velkou družkou. Vědom si své naprosté převahy celkem úspěšně předstírá, že je na celém poli úplně sám, a to i když se dostaneme na necelý metr od něj. Ničím nedává najevo, že o nás ví. Je to opravdu kus hovězího, nikdo z naší skupiny náhle netrvá na nejbližší cestě, pokračujeme tedy podél plotu. Býk se dále věnuje meditaci.
Obr. 2: Nečekaná překážka v cestě.
My to naštěstí nemáme daleko, po pár desítkách metrů se můžeme vrátit do správného směru a zabočit do terénu. Brzy se objevují první kaktusy – velké, rudě otrněné trsy Ferocactus pilosus, který slyší i na přezdívku štajnejsák. Ty největší z nich tu tvoří až 1,5m vysoké sloupy. Pod keři řídce rostou pěkné kusy Ancistrocactus uncinatus, na osluněných místech pak Thelocactus hexaedrophorus nebo Echinocactus horizonthalonius, druhy, které jsou z větší vzdálenosti překvapivě snadno zaměnitelné.
Obr. 3: Překrásný, bohužel jen velmi řídce rostoucí, Ancistrocactus uncinatus.
Obr. 4: O mnoho častější Echinocactus horizonthalonius.
Obr. 5: A hned vedle rostoucí Thelocactus hexaedrophorus, napadený jakýmsi místním druhem červce.
A pak dorazíme na místo, které, alespoň tedy mě, přímo šokovalo. Na malé ploše tu rostou stovky překrásných, dokonalých rostlin Ariocarpus retusus, mnohé z nich právě kvetou. Náš průvodce a vedoucí expedice, Karel, nám zatajil jejich přítomnost, domácí přípravu jsem zřejmě hrubě podcenil, takže jsem po příchodu na místo doslova ztuhnul překvapením. Tedy jen na chvíli, bylo nutné tu nádheru důkladně projít a zdokumentovat.
Obr. 6: Ariocarpus retusus v plné kráse.
Obr. 7: Hustota růstu druhu je místy ohromující.
Obr. 8: Detail květu A. retusus i s opylovačem.
Po průzkumu relativně malé lokality vyrážíme dále za naším původním cílem. Podle GPS to máme jen 1.200m vzdušnou čarou. Jdeme přímo, cestu nám křižuje postupně snad patnáct ohrad z ostnatého drátu, každých pár minut je nutné plot sešlápnout, opatrně prolézt a pokud možno bez úrazu pokračovat k plotu dalšímu. Už to máme dokonale nacvičené, každou překážku proto alespoň využíváme ke kontrole přítomnosti všech účastníků zájezdu.
Obr. 9: Opuntia stenopetala plná ovoce.
Obr. 10: Lokalita Ariocarpus fissuratus subsp. hintonii.
A pak konečně dorážíme na správné místo, záda se ohýbají k zemi, oči se zaostřují. Stačí v předklonu strávit jenom pár minut a už se z různých stran ozývají vítězné výkřiky. Hintoňáků je tu poměrně velké množství, jsou ještě o moc krásnější než na fotkách, řada z nich opravdu kvete. Následuje další nirvána, křižujeme okolí a užíváme si překrásných rostlin. I tady pozorujeme stejnou doprovodnou vegetaci, se kterou jsme se seznámili už po cestě. Dokonce jen pár desítek metrů od kvetoucích A. hintonii nalézáme též naplno rozkvetlý A. retusus.
Obr. 11: Ariocarpus fissuratus subsp. hintonii na lokalitě El Herrero, SLP.
Obr. 12: Detail květu Ariocarpus fissuratus subsp. hintonii.
Obr. 13: Inu, Češi: jeden pracuje, dva kontrolují. Na lokalitě A. hintonii.
Bohužel vše krásné jednou končí. Někdo z našeho středu nepředloženě připomněl, že v autě na nás čeká lednice plná vychlazeného piva. Je velké horko, ta představa je neodolatelná, rychlým tempem se tedy vydáváme zpět k silnici. Až na úprku z lokality potkáváme jedinou rostlinku Turbinicarpus macrochele. Škoda, že není víc času, určitě se jich tu skrývá spousta, ale akutní hrozba dehydratace nám nedovoluje pokračovat v hledání kaktusů, navíc tak maličkých.
Obr. 14: Jediný spatřený exemplář Turbinicarpus macrochele.
Obr. 15: Ferocactus pilosus a autor textu coby měřítko místo krabičky sirek.
Den byl přesto vyhodnocen jako úspěšný, a to ještě ani zdaleka neskončil. A vzpomínky na další nádherné místo s tak exkluzivními rostlinami, ta už zůstane na vždy. Ta je pro mě nad všechny hmotné statky.
Komentáře
Bylo tam nádherně. Vstříc dalším zážitkům na dalších cestách.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.