Květen byl poměrně chladný, ale květnatý. Květy – zejména na echinocereusech - vydržely kvést díky chladnému počasí dlouho. Loni, díky horku, odkvétaly mnohem rychleji.
Znovu pohleďme na krásnou kytku, co se v novinách myslím objevuje každoročně. U sousedů přes ulici se letos ve skalce zbláznila desítkami květů, čmeláčci se málem poprali. Po těch 13 až 14 letech volné kultury se oba bujně se rozrůstající trsy opravdu vyznamenaly a kolemjdoucí nevěřili svým očím. Škoda, že plody stejně něco sežere, a tak se semena sklízejí jen u mne ve sbírce.
Echinocereus coccineus SB 406
Tuto rubriku jsem tedy započal tradičně zmínkou o krásné kytce a doprovodným obrázkem. Další povídání bude o drobné změně, která Vás bude od dalšího vydání 11x doprovázet (tedy celých 12 měsíců). Autorství úvodní rubriky namísto obrázkům ze sbírky u Pavlíčků bude patřit přátelům z činorodého plzeňského klubu.
Na obrázku několik Plzeňáků a otec se synem Pavlíčkových při malé párty na Rabštejnku.
Přinese povídání na téma „červnové dění v plzeňském klubu“ nebo přibližně tak nějak. Po dvaceti letech trvání novin se tak Plzeňáci chopí jakési roční symbolické vůdčí role v novinách, aby je za rok nahradila vůdčí role dalšího silného nebo důležitého uskupení, se kterým se v mezidobí pokusíme o dohodu.
Noviny tak dojdou naplnění přání, které bylo psáno hned po změně milénia v lednu 2000:
Co je ale nejdůležitější? Se svými společníky se chceme vynasnažit, aby tyhle noviny nepatřily nikomu, ale všem. Tyhle noviny patří fakt každému, kdo je chce číst nebo psát. Budeme se všichni radovat, pokud kdokoliv do nich cokoliv napíše, byť by to byl i jen popis dojmů z vykvetení Echinopsis carminantha. A když k tomu bude i obrázek – o to lépe.
Celý úvodník čtete ZDE.
Abych prokázal svou schopnost být tolerantní a snést ve sbírce i zástupce jihu, na obrázku, který pokládám za zvláště zdařilý, představuji skutečnou princeznu. Je to kytička, kterou jsem dostal od svého velikého kamaráda, se kterým jsem strávil v Mexiku několik výprav a řadu krásných, pohodových dnů.
Sulcorebutia hertusii, z vlastní ruky štědrého nálezce, Ladislava Horáčka.
Je to Sulcorebutia hertusii, princeznička s dlouhými bílými vlásky. Když se ozdobí na hlavičce tolika růžovými korunkami, koho z nás kaktusářů by to nechalo chladným?
Mohutné trsy Echinocereus stramineus nás provázely po celé cestě americkým jihozápadem, často si je můžeme poplést s Echinocereus engelmannii, ale to nic nemění na tom, že jsou to úchvatné, imponující, i metrové trsy, do dálky svítící svými bílými, nahnědlými a zlatavými trny. Hodí se ovšem spíš do větší sbírky, kde po letech kolekci ozdobí svými velkými růžovými číšemi.
Echinocereus stramineus PP 721
Podobnou kytičku jsem našel a o pár semínek ji okradl u Terlingua, před vstupem do národního parku Big Bend v Texasu. Dodnes se za to stydím. Ale kdybych to byl neudělal, kamarádi by ten krásný, veliký růžový plod bleskurychle snědli. Je totiž plný náramně slaďoučké dužniny.
Předposlední obrázek je poněkud úsměvný, když víme, že v přírodě poblíž Xichu se rozhodně nenachází tolik rostlin, kolik je v této hromádce zanedbaného výsevu. Kytičky se tísní s kořínky vysoko nad substrátem, a je jich klidně přes pár stovek. Když si k tomu domyslíme tu před nedávnem zoufalou a hloupou snahu o zabavení těchto kytiček našimi inspektory z MŽP, aby v našich sbírkách v té době nebyla ani rostlinka…
Turbinicarpus alonsoi
Připomeňme si proces, kdy teprve až soud rozhodl, že mojí pokutu za držení alonsojů mi Ministerstvo muselo vrátit. Ale předtím mi písemně přikázalo, že druh nesmím prodávat. Tehdy jsem to vyřešil snadno. Několik tisíc semínek jsem zadarmo rozdělil mezi své zákazníky do objednávek semen.
Dodnes a na sto let dopředu je druh T. alonsoi výsměšným poukazem na stupidnost a marnost napsaných zákazů. Vždyť stačí pouhá tři čtyři semínka nového druhu k tomu, aby do dvou třech let byly tisíce sbírek obohaceny o krásné rostlinky.
V podobném duchu tuto svou (naposledy psanou) rubriku ukončím. Vidíte mne u stolu, jak v pěkném slunečném odpoledni roubuju drobné semenáčky Notocactus janousekianus.
Roubující Pavlíček.
Kupodivu, koho by napadlo tak obyčejnou kytku roubovat? Ona totiž není tak obyčejná, to patří minulosti. Dnes je k vidění mnohem vzácněji, než tomu bylo třeba před čtvrtstoletím. A proto (s ohledem na svůj věk) bych se rád dožil květů s tou obdivuhodně krásnou barvou okvětních lístků, tak u rodu Notocactus neobvyklou. Navíc ta vzpomínka na pana Janouška, jehož jméno jsme vyslovovali s úctou…
Hlavu vzhůru, hlavně si udržme trochu zdraví a dobrou náladu v této virově nepříjemné době.
Mějme se hezky – Pavel Pavlíček.
Vtip měsíce – pouhých 20 let starý.
Komentáře
Díky za informace.
Jen už chytá nějakou patinu , nějak ten čas letí .
Turbinicarpus alonsoi
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.