Echinofossulocactus anfractuosus
V seriálu o rodu Echinofossulocactus už bylo představeno celkem devět dobrých druhů. Jeden druh ale dosud připomenut nebyl, je jím E. anfractuosus.
Cyklus příspěvků „Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře“ se začal psát na základě zdánlivě nevinného pošťouchnutí od kamaráda Pavla Pavlíčka. Když se jednotlivé díly poskládají do jednoho dokumentu, číslovka na liště monitoru ukáže těžko uvěřitelných 186 stran. To samozřejmě dělají připojené fotky. Ale přesto, nějaké informace už k dispozici jsou.
A pak, v posledním dvanáctém díle, přijde komentář jako rána z čistého nebe. Snad se Vláďa nebude zlobit, když tady bude zopakován: „Tak Ty nám v těch fossuláčích děláš pěknej hokej: Vyznal se v nich málokdo, teď to bude ještě horší. Jinak dík a hezké další dny. VB“. Odpověděl jsem obratem: „Já? Já jsem v tom nevinně. To příroda a člověk. Díky za reakci, přesně jsi vystihl, co se mi honí hlavou, zda ty články jsou ku pomoci, nebo to ještě více komplikují. Snažím se o to první a přesně takový závěr, že "se v nich vyznal málokdo a teď to bude ještě horší" jsem si nepřál. Právě naopak. V závěru článku je vyzdviženo, že druhy ve smyslu autonomně se vyvíjejících ostrůvkovitých populací s více či méně stabilizovanými znaky v přírodě určitě existují a stojí za to po nich pátrat. Takový E. crispatus je stabilní od Oaxacy po Querétaro, skupinovitě rostoucí E. lamellosus na skalách Veracruz, Hidalgo, Querétaro, SLP, žlutěkvetoucí E. phyllacanthus od Pachucy po Zacatecas, E. sulphureus, E. coptonogonus, atd., atd. Ale beru to, snad dovolíš, jako povzbuzení k dalším článkům.“
A tak je tu další pokračování. V celém zmíněném cyklu už bylo představeno celkem devět dobrých druhů, které by bylo dobré respektovat. Uveďme si je v pořadí, v jakém byly připomínány: E. coptonogonus, E. multicostatus, E. crispatus, E. polyacanthus n.n., E. lloydii, E. phyllacanthus, E. lamellosus, E. heteracanthus, a E. dichroacanthus,. Některé byly připomenuty pouze okrajově, některým, u kterých je matoucí používat více jmen, bylo věnováno více pozornosti (E. lloydii). Jeden druh ale dosud připomenut nebyl, je jím Echinofossulocactus anfractuosus.
Obr. 1 Schéma uspořádání trnů u E. anfractuosus.
E. anfractuosus stojí za to pěstovat. Je to nejrobustnější, solitérně rostoucí fosuláč. V přírodě na něj můžeme narazit ve dvou oblastech, vzdálených od sebe nějakých 250 - 300 km. Ta první je na sever až severovýchod od Actopanu v Hidalgu, ta druhá není moc zmapovaná a je cca 20 km východně od města San Luis Potosí ve stejnojmenném státě. Na prvním obrázku je znázorněno zjednodušené schéma areoly s trny, na dalších snímcích (obr. 2 - 3) jsou představeny trubkovité květy E. anfractuosus. Květy nepatří k těm největším v rámci rodu. V porovnání s květy E. lamellosus jsou o něco menší. S E. lamellosus geograficky sousedí stejně tak jako s E. dichroacanthus. S oběma druhy tvoří zajímavé přechodné populace. Zaměnit E. anfractuosus je možné jen s E. lamellosus, od kterého se liší tím, že nikdy netvoří na bázi rostliny odnože, že má robustnější otrnění s listovitě rozšířenými horními a bočními středními trny (viz obr. 2) a tmavší epidermis. Žebra jsou u E. anfractuosus širší a nižší a v průřezu trojúhelníkovitá, zatímco u E. lamellosus jsou žebra úzká a vysoká a rozšiřují se až u samotné báze. Všechny uvedené charakteristiky a odlišnosti platí s určitou mírou tolerance, nelze je uplatňovat dogmaticky, byly odpozorovány u velkých počtů rostlin. Takovou typickou populaci E. anfractuosus je možno navštívit u městečka Patria Nueva.
Obr. 2 Květy E. anfractuosus (populace v blízkosti San Andrés Devoxthá, Hidalgo).
Obr. 3 Variabilita květů E. anfractuosus ze stejné lokality jako na předchozím obrázku.
Na cestě z Actopan do Ixmiquilpan v Hidalgu nelze minout nízký kopec vlevo u silnice před městečkem Patria Nueva. Probudili jsme se pod ním s Vojtou do mlhavého rána 6. února 2012, do našeho prvního dne v Mexiku. Noční cesta z letiště až sem byla únavná, navíc začalo pršet a odbočka k hájku pod kopcem přišla jako na zavolanou. Přiznám se, "Patria Nueva" byla také položka v seznamu sběrovek Helmuta Nagla, tedy o důvod víc na cestu odbočit. Probuzení předcházelo pár hodin spánku v autě s koncertem dešťových kapek (obr. 4).
Obr. 4 Mlhavé ráno na první lokalitě.
Přestalo pršet, musel jsem se projít. V sousedním hájku jsem narazil na první kaktus, Peniocereus serpentinus. Měl zrovna dozrávající plod. Vrátil jsem se s foťákem, ale fotka se vůbec nepodařila. Přikládám ji jen kvůli atmosféře.
Obr. 5 Peniocereus serpentinus rostl v hájku hned napravo od zaparkovaného auta.
Uvnitř plodu byla krásná černá semínka, pár jsem si schoval do kapsy, zbytek vrátil přírodě.
Obr. 6 Plod Peniocereus serpentinus.
Květy prý stojí za to, při šířce květu 15 cm mají délku 25 cm. Snažil jsem se zajistit svému semenáčku obdobný polostín, odvděčil se bujným růstem, ale nekvete. Letos mu dopřeji dostatek světla a uvidíme. Dovoluji si tedy mimořádně vypůjčit květ z Wikipedie (obr. 7).
Obr. 7 Kvetoucí Peniocereus serpentinus (Zdroj: https://de.wikipedia.org/wiki/Peniocereus_serpentinus) serpentinus
Hned na úpatí kopce jsme potkali první ježovku. Noční déšť krásu trnů ještě umocnil.
Obr. 8 Tmavě otrněný jedinec E. anfractuosus.
Obr. 9 Červenohnědé otrnění u E. anfractuosus.
Obr. 10 Barvy trnů jsou na lokalitě spravedlivě rozloženy od tmavé až po nejsvětlejší.
Pokud si někdo pořídil rostliny ze sběrů pan Nagla N87.009 Echinofossulocactus anfractuosus, Patria Nueva, Hi, může si s těmito nedočkavci "otevřít" sezónu.
Obr. 11 Sesazení darovaných semenáčků do jedné misky prozrazuje, že rodičovské rostliny byly spíše tmavé.
Obr. 12 Jedna má sice trochu světlejší odstín, ale do světle jantarové barvy z přírody má daleko.
Obr. 13 Nicméně i ohrádka smolně černých trnů kolem rozvíjejících se květů má svůj půvab a pomůže člověku vrátit se do známých míst.
Poděkování: Autor tímto děkuje Klubu kaktusářů Plzeň za shovívavost s převzetím a rozšířením původního příspěvku z internetových stránek klubu.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.