Na loňské březnové cestě po mexických „matorallech a pastizalech“ jsme mimo jiných států projížděli i státem Zacatecas. Jak asi víte, před sedmi či osmi lety byla u San Juan de Capistrano objevena lokalita nové krásné formy Echinocactus grusonii.
Karel Pavlíček nám v autě vyprávěl o tom, že před dvěma lety se byl na tyto skvosty podívat. Náhodou tam prý potkali dva domorodé výrostky, kteří se kasali tím, že jim za nějaké pesáky ukáží lokalitu s ještě krásnějšími gruzóny. U San Rafael de las Tablas je tedy dovedli ke vstupu do dvou kaňonů, ale díky časové tísni nedošlo na podrobnější průzkum. Tím byl pro nás hlavní cíl dne jasný.
Auto jsme zanechali na bezpečném místě a vydali se na cestu k ústím kaňonů. Cestou jsme procházeli úchvatnými přírodními scenériemi, jakoby jsme se ocitli o několik desítek tisíc let zpátky. Mumifikovaná torza kdysi padlých stromů, živé prastaré mohutné tisovce, meandry potoků, vyschlá koryta říček…
Cesta od auta ke kaňonům měla asi 2 kilometry. Cestou jsme se museli několikrát brodit a také se občas kus vrátit a jít lepší cestou. Po spočinutí u ústí kaňonů přišlo dilema, jít pravým či levým. Volba padla na kaňon vpravo.
Už začátek kaňonu sliboval velké dobrodružství. Po pár desítkách metrů jsme spatřili zářivě žluté pichláče všech velikostí a to na obou stranách kaňonu. Byly však příliš vysoko, takže snímky nic moc.
Bylo zajímavé, že některé kolonie osídlily téměř trvale zastíněná místa. Nedalo by se říci, že pozorovaní jedinci byla nějaká hitparáda, museli jsme tedy dál. Kaňonem protékala velmi mírná říčka, která musí být v době dešťů velmi dravá, jak je vidět na obrovských, hladce omletých balvanech.
Po chvíli se řečiště změnilo v obtížně průchodnou masu různě velkých balvanů. Najednou jsme s Karlem zjistili, že už notnou chvíli jdeme sami, zbylí členové expedice, Honza, Vláďa a Vašek, se zřejmě rozhodli prozkoumat okolí ústí kaňonů. Stačilo jedno či dvě slova a bylo nám s Karlem jasné, že musíme dál, že „to“ tam někde musí být.
Bylo zajímavé, že kaňon neměl žádná boční ramena, jen kolmé stěny vysoké od cca 7 do 10 metrů, kde se vysoko na hranách začaly sem tam objevovat větší gruzóni. A ještě tam rostlo něco, čeho jsem si všiml až po delší době, protože jsme se zaměřovali jen na zlaté koule.
To něco byl překrásný Pilosocerus alensis s úchvatným cefáliem, jeden ze tří mexických druhů Pilosocereusů. Jeho hlavní výskyt je sice udáván o několik stovek kilometrů na sever a výš a pak dále na jih, ale nebylo pochyb. Ovšem k mé nelibosti se choval úplně stejně jako gruzón, rostl nedostižně vysoko pouze na hranách kaňonu, což mě přivádělo k naprosté marnosti.
Po nějaké době, zdecimovaní neustálým skákáním z balvanu na balvan a přelézáním obřích oblázků, se nám pojednou otevřel neskutečný pohled. Ani jsme tomu nemohli uvěřit. Přímo před námi skupina neskutečně krásně rostlých gruzónů. V tomto případě nám ale pomohla sama příroda. Na fotu je dobře vidět, jak se vinou zvětrávání kdysi odlomila obrovská masa skály a přinesla nám tak k nohám zlaté klenoty.
Těžko určit kdy asi k odlomení skály došlo, přes značnou velikost dvou nejmohutnějších kaktů ze skupiny to nemuselo být tak hodně dávno, protože tato skupina si s velkou pravděpodobností neustále tahá vodu z kolem protékající říčky. Řekl bych, bratru, tak před 50 až 100 lety. Jak vidno, jeden žlutý pichláč byl zřejmě sesuvem zavalen a poškozen a vytvořil tak nádherný čtyřhlavý trs.
Skupina čítala asi 10 jedinců, dva gigoše, jeden čtyřhlavý trs, tři střední velikosti a asi 4 semenáčky.
Jeden ze dvou gigošů nás ještě potěšil jedním otevřeným květem a mě následně jedním plodem.
Zde je názorná ukázka jak to dopadá, když mají echinokakty trvalý přístup k vodě. Krásně rostlé a vytrněné. A tak jsme vlastně ty nejkrásnější gruzóny opravdu našli. Ale ještě to nebylo všechno, co se stalo a následně mě vyrazilo dech. A mohli za to opět gruzóni a Karel.
Potom, co jsme si skupinu podrobně nafotili, chtíc si trochu odpočinout, sedl si Karel na plochý kámen u stěny kaňonu. Nevšiml si však, že usedl na viklan a hodil záda za hranu kamenné terásky do asi metrové hloubky držíc neustále svůj foťák co nejdál od skály. Nahlédl jsem za hranu s obavou, co se stalo s foťákem a nevěřil svým očím, stál tam nádherný keř Pilosocerus alensis, který jsme díky gruzónům přehlédli. Rychle jsem se Karla zeptal jak na tom je, měl jen rozbité koleno, a už jsem šplhal na přilehlé obrovské kameny, abych se dostat co nejblíže k cefáliím.
Bohužel v cefáliích nebylo ani jedno semínko, ale mohl jsem si konečně pohladit vlasy tohoto krásného cereusu. Osud tohoto jedince byl zřejmě shodný se skupinou gruzónů. Zatímco na hranách kaňonu měly keře maximálně 2 metry, některé stvoly tohoto jedince měřily více než 4 metry. Byl jsem maximálně spokojený a lepší závěr průzkumu kaňonu jsme si nemohli přát, tedy až na Karla s jeho pádem. Cestou nazpátek jsme se ještě zchladili v křišťálově čisté vodě říčky, kde si Karel vyčistil špínu z rozbitého kolena.
Každá cesta do Mexika přináší nezapomenutelné vzpomínky na senzační chvíle, v divoké přírodě strávené. A tohle místo s Echinocactus a Pilosocereus k nim rozhodně patří.
Komentáře
shared this useful information with us. Please keep us iinformed like
this. Than you for sharing.
my site; live blackjack low limit
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.