Pediocactus nigrispinus na takřka nejsevernějším stanovišti výskytu

Na jaře 2022 jsem měl štěstí a pracovně se podíval na severovýchod USA do státu Washington.

Po návštěvě v Hillside desert Botanical garden v Yakimě jsem pátral po nalezišti P. nigrispinus, který se vyskytuje v okolí. Nejsem ale zkušený cestovatel za kaktusy. Spíš mě bavilo je hledat, a to byla zábava, ze které mám řadu zajímavých zážitků. Lokality výskytu jsem samozřejmě nastudovány měl, ale bez přesných GPS souřadnic. Každá lokalita pak většinou udává konkrétní okres (County, zkráceně Co.), kde se rostliny nachází, zpravidla o velikosti katastru většího města nebo i půlky okresu u nás v ČR. Navštívil jsem tak bezúspěšně několik kopců v okolí Yakima a kopce u Ellensburgu. Co se stanovišť u Ellensburgu týká, tam probíhalo dle tisku a internetu přesídlování rostlin kvůli rozšiřující se větrné elektrárně. Stanoviště poblíž řeky jsem tam také nenašel.

Zajímavé bylo počasí. Po většinu času stráveného v USA bylo pro pouštní oblast státu Washington dosti netypické počasí. Počátkem dubna bylo jasno, vcelku chladno a teploty v noci klesaly k nule i pod nulu. Bylo to období začátku kvetení třešní. Druhý týden v dubnu přišly sněhové přeháňky i vytrvalé sněžení, které trvalo týden a po okolních kopcích bylo i půl metru nového sněhu. Poté tři týdny obden silně pršelo, anebo bylo dosti nestálé počasí s častými přeháňkami. Teploty klesaly v noci k nule ještě v polovině května. Celou dobu foukal studený severní vítr. Pro místní to bylo dost netypické počasí a minimálně třicet let takové počasí nepamatovali. Spadlo tam opravdu hodně vody, a to i na evropské poměry. Později jsem se dozvěděl, že se jednalo o třetí nejchladnější jaro v historii měření a o vůbec nejvíc bohaté jaro na srážky. Ve zkratce tedy, troje kraťasy sbalené v kufru zůstaly nevyužity.

Přesto mě to neodradilo. Po několika předešlých neúspěšných pokusech a hlubším pátrání na internetu jsem objevil slibné místo poblíž osady Trinidad v okresu města Quincy. Z mapy pak bylo patrné, že naproti této osadě se nachází park Colockum, což je také jedna z lokalit výskytu. Stanoviště vypadalo velmi slibně, skalnaté podloží, suché a větrné. Přes rostliny Levisia rediviva nebylo místy ani kam šlápnout. Přesto po dvou hodinách bloumání ani jeden.

Lewisia rediviva poupata

Lewisia rediviva v květu

Ještě mi ale zbývalo celé odpoledne i půlka svačiny, a tak jsem pokračoval v hledání. Prohledával jsem dál okraj vysokého čedičového útesu na levém břehu řeky Columbia. Počasí nic moc. Na to, že byl takřka konec dubna, bylo chladno, zataženo a větrno. Vzduchem občas poletovaly dešťové kapky. Ten den naštěstí pršelo jenom okolo.

Pohled na lokalitu a v pozadí sněžení nad parkem Colockum (foceno při druhé návštěvě v květnu)

Ušel jsem ještě dobrých pět set metrů a pořád nic. Až najednou, něco růžového! A kopeček trnů! A bylo to. Prvních pět kusů nedaleko od sebe. Nádhera! Drobné zelenošedé rostliny s tenkými černými trny a růžovými květy. Tělo v průměru do deseti centimetrů na šířku i výšku. Kulovitého tvaru a často spálené do černa od jihozápadu (koncem léta 2021 sužoval celé západní pobřeží USA příliv horkého vzduchu a teploty ve stínu šplhaly hodně přes 40 °C více než dva týdny). Přesto byly rostliny velmi vitální, napité a tlačily nové trny a květy.

První rostlina na lokalitě z dálky

A z blízka

Cestou dál byly rostliny čím dál hustěji. Lišily se hlavně barvou květů, která byla od krémově růžové přes sytě růžovou až po barvu magenta. Nejvíce bylo světle růžových a růžových. Na nalezišti byly rostliny již plně odkvetlé ale i rostliny s ještě úplně zavřenými květy, kterým do rozkvětu zbývalo odhadem i čtrnáct dní. Čím jsem šel dále, tím více bylo velkých rostlin, a to jak jednotlivců, tak i trsovitě rostoucích. Těžko posoudit, zdali to byly semenáče anebo odnože. Největší rostliny měly průměr i dvacet centimetrů a výšku přes třicet centimetrů. Největší trs měl kolem sedmdesáti centimetrů v průměru. Také tam byla jedna rostlina ležící v trávě se starým stonkem, který měřil zhruba metr a na konci měl zhruba dvacet centimetrů zelené dužnaté kvetoucí rostliny. Velké exempláře nebyly ani poškozené od přemíry slunce. Zajímavé bylo otrnění rostlin. Nacházely se tam rostliny s trny tenkými a černými, ale také s tlustými dlouhými trny v barvě od žluté s hnědými špičkami až po černou. Občas byl k vidění i semenáček, stejně tak jako rostlina, která zahynula. Na lokalitu jsem se vrátil ještě jednou o čtrnáct dní později v květnu. To už bylo počasí trochu hezčí pro focení, ale zima byla stejná. Všude kolem se honily sněhové přeháňky, foukal studený vítr a bylo asi 10°C.

Přidávám ještě pár fotek, ať se můžete z té nádhery také potěšit a případně Vám to pomůže při studiu variability rostlin.