Na skok u Ládi Vacka v Českém Těšíně

V roce 2021 jsem se s klubem Astrophytum Brno účastnil tradičního zájezdu první zářijovou sobotu.

Pamatuji si to dobře. Rok předtím jsme na někoho čekali asi 15 minut, a tak jsem si to tentokrát naplánoval takzvaně „just in time“. A ono to i vyšlo, jenomže teď jsem byl poslední já, a tak na mě Radek Čech volal, ať si pohnu, že jsem poslední... Aspoň jsem se konečně dostal do povědomí brněnským kaktusářům.

Jelo se na sever Moravy. A druhá návštěva byla u Ládi Vacka z Českého Těšína. Tehdy mi to jméno nic neříkalo, prostě další kaktusář ten den. Ale s moc krásnou sbírkou.

Obr. 01: Můj nejvíc nejoblíbenější kaktus skoro ze všech. Z ariáků určitě. Na podzim toho moc nekvete, takže dvojitá radost.

Láďa na mě už od prvního okamžiku působil jako velmi milý člověk. Ale v bitevní vřavě zájezdu, kde chce každý vidět vše hned, hrne se do úzkých uliček skleníku a připadá si jako v Kauflandu, když dovezou banány za dvacku, není divu, že první kolečko skleníkem bylo spíš „rychloběh k pokladně“. Hrnut davem jako kus dřeva v rozbouřené řece točil jsem hlavou na všechny strany jako radarem na bitevní lodi USS Missouri a než jsem se nadál, proud mě vyplivl zpět u vchodu, kde se rozčiloval Radek, že by také rád něco viděl. Naše členská základna však už něco pamatuje, rychle se unaví, posedá pod pergolu k pohoštění a tehdy přichází chvíle těch mladších, těch čerstvějších. A tak jsem si dal druhé kolo. A že bylo na co koukat!

Obr. 02: Záhon „horizontíků“ všech možných lokalit

Obr. 03: A. trigonus a další ariáky

Obr. 04: P. bulbocalyx

A v této chvíli jsem se i trošku více seznámil s majitelem sbírky. Vždy usměvavý chlapík na mě působil velmi přátelským a skromným dojmem. Později mi došlo proč. Podle hesla „vrána k vráně“, ale o tom za chvíli.

Obr. 05: A. myriostigma, letitá rostlina.

Obr. 06: Pohled do sbírky. Astrophyta a feráky.

Tato sbírka již neexistuje. Láďa se přestěhoval do míst, kde vyrůstal a zřejmě už v době naší návštěvy tušil, a tak bylo spousta kaktusů k mání. I já měl zájem o ty krasavce, výsledek jeho celoživotního úsilí, ale nepochodil jsem. Buď mám moc přísné oko anebo nedočkavé ruce, ale vždy jsem ukázal na něco, s čím se Láďa ještě rozloučit nechtěl. Nevadí, aspoň bude místo, jak by řekl Milan Kovář. A tak jsme se rozloučili a odjeli.

Obr. 7: Člověk občas musí roubovat. I to mě naučil Milan Kovář. A tady je podložek dost : o)

Nemůžu říct, že bych na tuto sbírku z Českého Těšína zapomněl. Byly v ní kaktusy, které mě hodně zaujaly. Ale čas zavane každou pěšinku a obrousí všechny hrany a vzpomínky pomaličku zapadaly prachem. Byly nové podněty a zážitky... jenomže, ta naše republika je strašně malá... opravdu strašně moc.

Obr. 08: Zebra, ale ne A. myriostigma, ale A. ornatum. Jak to napsal Pavel Tůma? „Přirovnání k zebře u A. ornatum var. glabrescens, jak by mohla být tato rostlina pojmenována, používal už A. Sadovský.“

Zpět k té vráně. Indicií bylo mnoho. Třeba lán horizontíků, což není úplně běžné, i když pár jich má asi každý. A tak jsem zjistil, že Láďu a mého kamaráda Romana Čermáka spojuje člověk, který je oba protáhl Mexikem – Zdeněk Vaško. Aby ne, všichni mají zálibu v podobných rostlinách – horizontících. Láďa byl poprvé v Mexiku v únoru 1992 a od té doby podnikl řadu cest do Mexika, Argentiny, Peru, USA a dalších míst, kde naši oblíbenci žijí. Láďa je srdečný, milý, skromný člověk, a přitom s velikým přehledem o tom, kde byl a co pěstuje. Není tedy divu, že Romana a Láďu spojují stejní známí. A jak je ta republika malá? Spojí kaktusáře ze všech konců, a tak jsem při jednom rozhovoru s Láďou zjistil, že cestoval i s Jirkou Valouškem, cestovatelem a excelentním pěstitelem, který kaktusy pěstuje v pařeništích a díky způsobu, jak je pěstuje vypadají kaktusy jako v přírodě. Je to sice cíl většiny z nás, ale většině z nás z té většiny se to nepodaří… A když jsem ve skleníku u jednoho známého cestovatele a též vynikajícího pěstitele našel „astro“ na fotce pod tímto odstavcem, nedalo mi to a Láďu jsem opět kontaktoval.

Obr. 09: Další zebra nebo stejná rostlina? Naše vlast je fakt maličká… : o)

Nakonec jsme si výborně popovídali, nabídl mi tykání a snad vyjde čas, abych se za ním příští rok stavil, pokecal u hrnku výborné brazilské kávy a snad i nad pár pichláči, kteří mu zůstali pro radost. Kaktusářství je totiž nevyléčitelná nemoc a vášeň. Té se nezbavíte tím, že se přestěhujete :o)